Detektory umožňují měřit energii, hybnost a trajektorie částic, jež vznikají při srážkách. S pomocí těchto údajů lze například určit, o jaké druhy částic jde.

Obvykle se používají tři typy detektorů:

• Nejblíže středu detektoru (tj. bodu srážek) jsou dráhové detektory, jež měří dráhy nabitých částic. Dráhové detektory mohou být buď drátové komory, jejichž podstatnou součástí jsou dráty v komoře naplněné plynem, nebo polovodičové detektory zkonstruované na bázi některého z polovodičových materiálů, např. křemíku. Polovodičové detektory jsou velmi přesné, jsou však drahé a citlivé na poškození radiací. V moderních detektorech se obvykle používají zároveň oba typy, polovodičové detektory hned za srážkovou trubicí, drátové komory jako bezprostředně následující vrstva. Částice procházejí dráhovými detektory téměř bez jakékoli změny.
• Další vrstvu detektoru tvoří kalorimetry, které měří energii částic. Některé typy částic vytvářejí při průchodu kalorimetrem spršky sekundárních částic. Velikost spršky určuje energii původní částice, jež vstoupila do kalorimentru a spršku vyvolala. Rozeznáváme dva typy kalorimetrů. Blíže středu detektoru bývá umístěn elektromagnetický kalormetr, který měří energii elektronů, pozitronů a fotonů. Dále za ním je hadronový kalorimetr, jenž měří energii hadronů.
• Nejdál od středu detektoru jsou mionové detektory. Mionové detektory zaznamenávají miony, které jsou jediným typem nabitých částic, jež proniknou až za kalorimetry.

Jedním z detektorů na urychlovači LEP byl detektor DELPHI. Skládal se z různých typů subdetektorů, o nichž byla řeč. DELPHI byl stejně jako celý urychlovač LEP demontován a udělal místo novému detektoru LHCb, který bude ve stejné podzemní prostoře pracovat na svazcích urychlovače LHC. LHCb je jedním ze dvou menších a specializovaných experimentů na LHC; dva velké detektory, které budou podobného typu jako DELPHI, mají jména ATLAS a CMS.