Mion je ve srovnání s elektronem těžký (106 MeV - přes dvěstěkrát víc než elektron) záporně nabitý lepton (tj. jedna z částic hmoty). Je nestabilní, tj. rozpadá se na další částice. Jeho střední doba života je 2,2 µs.

Různé částice mají různou schopnost procházet hmotou. Mion má tuto schopnost velmi vysokou. Jedině miony (a samozřejmě neutrina) dokáží proniknout dráhovými detektory a potom i oběma typy kalorimetrů. Mionové detektory jsou proto umístěny až jako vnější vrstva detektorů.

Mionové detektory pracují jako proporcionální nebo driftové komory, tedy na podobném fyzikálním principu jako jeden z typů dráhových detektorů. Mionové detektory registrují nabité částice, které prošly hadronovým kalorimetrem, aniž v něm vytvořily spršku částic a pohltily se. Z logiky věci vyplývá, že nabitá částice, jež se nepohltila v hadronovém kalorimetru, dostala se až do oblasti mionových detektorů a zanechala zde signál, musí být téměř s určitostí mion.